Některé z vás asi zajímá, co tak během dne vlastně dělám. A právě pro vás jsem připravila toto velké odhalení! Den ode dne se samozřejmě trochu liší, záleží na tom, jestli mají děti kroužky, jestli mám volno, jestli bych měla mít volno, ale rodina zrovna potřebuje někoho, kdo jim vypere... atd. m
Zhruba 7:45 - první násilné probuzení, děti se s mamkou připravují do školy, celý den je plný výkřiků jako "Kde máš boty?!", "Kde máš láhev s pitím?!", "Přijedeme pozdě!", občas doprovázený brekem nějakého z dětí. Já se převalím na druhý bok a snažím se usnout.
Okolo 9:00 se probouzím, zkontroluju sociální sítě, obleču se, cestou do koupelny ustelu děckám postele, roztáhnu závěsy, sesbírám všechny plyšáky a mokré ručníky, co se válí po zemi, poskládám pyžama... prostě se z té díry snažím udělat dětský pokoj. To samé se vlastně opakuje i v koupelně, opláchnu vanu, sesbírám všechno oblečení ze země a dám ho do koše se špinavým prádlem, mokré ručníky pověsím na topení, zašroubuju pastu na zuby, aby zase nevyschla. A mám pocit, že jsem jediná osoba, která mění toaleťák o_o A že jsem za to málo doceněná.
Po koupelně jdu většinou internetovat, pustit si nějakou hudbu nebo si zahrát Hearthstone.
Něco málo po 10:00 snídám, piju kávu a čtu si něco na kindlu. Před tím těda věršinou sklidím ze stolu misky a talíře od snídaně dětí a utřu celý stůl, protože je pokecanej a politej a celej lepivej. V extrémním případě pak beru vysavač a snažím se zklikvidovat to, co skončilo pod stolem. Když se mi nechce, tak se to snažím kopnout pod nejbližší komodu. Po snídani vyndám nádobí z myčky.
Pokud jsem předchozí den prala, tak jdu ošahat prádlo, jestli už uschlo, a při sledování reality show nebo Sky Arts žehlím. Pokud si všimnu, tak sesbírám skleničky od vína a prázdné obaly od brambůrků z obýváku. Většinou mrknu i na koše, jestli nepotřebují vynést.
V 13:00 si dělám oběd, pak se namaluju, převleču do něčeho estetičtějšího než legíny a oversize tričko a ideálně ve 14:15, pravidelně spíš ve 14:30 vyrazím vyzvednout děcka ze školy. Abych měla alespoň nějaký pohyb, tak se snažím co nejčastěji chodit pěšky. V 15:00 končí Gordon, v 15:15 Lulu. Pokud je alespoň trochu hezky, tak jdeme do parku a potom jedeme busem domů. Možná je taky zastávka v obchůdku na rohu pro mint&chocolate zmrzlinu, colu, strawberry laces apod.
Před 17:00 začnu připravovat večeři (čti - zapnu troubu a následně do ni strčím nějaký polotovar, který doplním o uvařenou mraženou zeleninu), děcka se mezitím koukají na televizi. Někdy stíhám odbíhat za Gordonem a hrát s ním něco na xboxu. Po večeři sklidím ze stolu, opláchnu nádobí a nacpu ho do myčky.
18:30 - s dětmi si jdeme čistít zuby, Lulu se jde do mého pokoje koukat na Big Bang Theory, já s Gordonem si čteme v dětském pokoji a pak ho uložím ke psánku. To samé s Lulu od 19:00. Pak bych teoreticky měla mít volno, ale většinou ještě oběhnu dům, jestli není někde něco potřeba doklidit.
Okolo půlnoci jdu spát :)
středa 11. listopadu 2015
úterý 29. září 2015
Piercing v UK
Ne nebudu tu srovnávat salóny v ČR s těmi v UK, protože to se přece podle jednoho vzorku nedělá, že. Takže... recenze? Popovídání nad kafíčkem :)
Jak jste si asi všimli, tak už trochu propíchaná jsem. Nezdárná to dcera a kriminálnice, i když já si myslím, že jsem relativně rozumná a zatím není piercing, kterého bych vyloženě litovala. Občas něco přibude, občas ze závažných důvodů ("Pavle, to je nějaký křivý, co?") i vyndávám. Jelikož se ničeho nebojím, tak mám za sebou pár povedených a méně povedených DIY. A i profesionálové mi potvrdili, že mám skill, ha!
Zhruba měsíc po příjezdu jsem si uvědomila, že dalších pár měsíců mě nečekají žádné pracovní pohovory a nemusím dodržovat normy zaměstnanecké etikety. Co si budeme povídat, s formálním oděvem a upraveným vzhledem si zrovna netykám. Zaplašila jsem myšlenky na levandulové vlasy (moc práce), zamáčkla slzu nad představou irezumi (moc drahý) a rozhodla se pro piercing, přesněji pro helix. Zhruba 3 hodiny před schůzkou jsem to pak změnila na tragus, protože jsem Joli.
Hledání salónu bylo relativně obtížné, protože wifi v domě má nastavený rodičovský zámek. Bohužel to nefiltruje jenom sprosťárny, ale i obrázky lebek, krve nebo třeba 9gag, 4chan a veškerý NSFW materiál. A mně je hrozně blbý se jich zeptat na heslo, protože si nechci zkazit image. Ale! Pak jsem na facebooku objevila The Monkey & the Buddha Emporium of Art s tímhle ceníkem:
A bylo jasno :D Tohle musel tvoři nějaký můj soulmate nebo já nevím, každopádně to znamenalo konec hledání a začátek konání.
Hrozně nerada tu telefonuju, protože se v komunikaci ještě pořád spoléhám na všechny smysly, koukám na gesta a mimiku, pomalu i odezírám, jen abych si byla fakt 100% jistá, že se chytám. Pokud někdo začne mluvit o něčem vytrženém z kontextu ("Jako jaká kazeta, proč najednou mluvíš o kazetách, co se děje?!"), tak se dostávám hysterický záchvat a mávám rukama ve vzduchu, protože prostě nechápu. Erupce na Slunci. Naštěstí nebyl problém se s piercerkou Lou domluvit po emailu a za tři dny se dostavit. Do této doby se postup shoduje se salóny v ČR. Prvním rozdílem se ukázalo být vyplnění dotazníku po příchodu. Jméno, datum narození, tel. číslo a klasické odfajfkování jestli se cítím zdravě, jestli jsem střízlivá, nemám žloutenku atd. Za tohle palec nahoru. Následoval lovely small talk, samotné propíchnutí, poučení o čištění a vyfasování dealeráků s mořskou solí a náhradní kuličkou k labretě. Opět palec nahoru. Jediné, co mi chybělo, bylo domluvení se na kontrole hojení, ale na druhou stranu jsem dostala nějaký papíry s infem a s číslem, nakteré se kdyžtak ozvat, takže taky bez problému.
Podtrženo sečteno za měsíc jdu zase, tentokrát snad konečně na ten helix :D
Jak jste si asi všimli, tak už trochu propíchaná jsem. Nezdárná to dcera a kriminálnice, i když já si myslím, že jsem relativně rozumná a zatím není piercing, kterého bych vyloženě litovala. Občas něco přibude, občas ze závažných důvodů ("Pavle, to je nějaký křivý, co?") i vyndávám. Jelikož se ničeho nebojím, tak mám za sebou pár povedených a méně povedených DIY. A i profesionálové mi potvrdili, že mám skill, ha!
Zhruba měsíc po příjezdu jsem si uvědomila, že dalších pár měsíců mě nečekají žádné pracovní pohovory a nemusím dodržovat normy zaměstnanecké etikety. Co si budeme povídat, s formálním oděvem a upraveným vzhledem si zrovna netykám. Zaplašila jsem myšlenky na levandulové vlasy (moc práce), zamáčkla slzu nad představou irezumi (moc drahý) a rozhodla se pro piercing, přesněji pro helix. Zhruba 3 hodiny před schůzkou jsem to pak změnila na tragus, protože jsem Joli.
Hledání salónu bylo relativně obtížné, protože wifi v domě má nastavený rodičovský zámek. Bohužel to nefiltruje jenom sprosťárny, ale i obrázky lebek, krve nebo třeba 9gag, 4chan a veškerý NSFW materiál. A mně je hrozně blbý se jich zeptat na heslo, protože si nechci zkazit image. Ale! Pak jsem na facebooku objevila The Monkey & the Buddha Emporium of Art s tímhle ceníkem:
Hrozně nerada tu telefonuju, protože se v komunikaci ještě pořád spoléhám na všechny smysly, koukám na gesta a mimiku, pomalu i odezírám, jen abych si byla fakt 100% jistá, že se chytám. Pokud někdo začne mluvit o něčem vytrženém z kontextu ("Jako jaká kazeta, proč najednou mluvíš o kazetách, co se děje?!"), tak se dostávám hysterický záchvat a mávám rukama ve vzduchu, protože prostě nechápu. Erupce na Slunci. Naštěstí nebyl problém se s piercerkou Lou domluvit po emailu a za tři dny se dostavit. Do této doby se postup shoduje se salóny v ČR. Prvním rozdílem se ukázalo být vyplnění dotazníku po příchodu. Jméno, datum narození, tel. číslo a klasické odfajfkování jestli se cítím zdravě, jestli jsem střízlivá, nemám žloutenku atd. Za tohle palec nahoru. Následoval lovely small talk, samotné propíchnutí, poučení o čištění a vyfasování dealeráků s mořskou solí a náhradní kuličkou k labretě. Opět palec nahoru. Jediné, co mi chybělo, bylo domluvení se na kontrole hojení, ale na druhou stranu jsem dostala nějaký papíry s infem a s číslem, nakteré se kdyžtak ozvat, takže taky bez problému.
Podtrženo sečteno za měsíc jdu zase, tentokrát snad konečně na ten helix :D
neděle 13. září 2015
Věcí, na které si v UK nemůžu zvyknout I.
1. Zdvořilost
Poděkuj vždy a všude. A ještě častěji používej please. Což mi jako Češce dělá problém, protože podmiňovací způsob by přece měl stačit, ne? Ne místnímu obyvatelsvu, takže asi dost často působím jako nevychovanej fracek. Ale aspoň se u toho hezky usmívám. Taky jsem zvýšila četnost používání slovíček jako lovely, amazing a nice. Výborně se hodí jako vycpávka do jakékoli věty, to je jedno jak neupřimně to budete říkat. "Excuse me" se vyslovuje zásadně stejným tónem jako "Fuck off". Britský gentleman se tu vyskytuje stejně často jako jednorožec.
Tenhle názor sdílí věšina lidi, kterých jsem se ptala. Takže buď narážíme na blbce a nebo na tom něco pravdy bude.
2. Oslovení, catcalling a jiné projevy
Darling, love, dear... a je jedno, jestli je to řidič autobusu nebo prodavač z obchůdku na rohu, jestli se vidíme poprvé nebo si u vás pravidelně kupuju colu. Mně prostě nepřijde normální takhle oslovovat neznámou holku. Pokud k tomu přičtu pískání, troubení aut a občas všeříkající pohledy, tak si tu přijdu trochu jak lovná zvěř. Toliko k výše zmiňovanému gentlemanovi.
3. Jezdíme vlevo
S dopravou mám problém i v ČR. Dílem díky tomu, že venku neustále poslouhám hudbu, takže mi chybí jeden smysl a já se pak občas nestačím divit. Tady to ale nabralo úplně nový rozměr. Rozhlížím se na špatnou stranu, čekám na špatné zastávce, přechody pro chodce a semafory jsou pro mě naprostě nelogicky umístěny. Což je docela problém, když každý den musíte pro děcka do školy dojet busem. Ale už se lepším.
4. Absence vaření
Upřimně? English breakfast v hotelech, kde jsme přespávali s Pavlem, byl asi vrchol anglické kuchyně, kterou jsem měla možnost ochutnat. Když odečtu ten ten chleba smaženej ve friťáku, protože to bylo dost peklo :D Brambůrky se tu považují za normální jídlo a vhodnou součást oběda či svačiny, k večeři si můžete vybrat z rozsáhlé škály mražených potravin a polotovarů. S klasickýma přílohama se alespoň v mé rodině nikdo nedělá. A pokud se nikomu nechce ani rozmražovat a úroveň lenosti dosáhla vrcholu, tak se prostě něco objedná z restaurace a oni to do hodiny dovezou.
Poděkuj vždy a všude. A ještě častěji používej please. Což mi jako Češce dělá problém, protože podmiňovací způsob by přece měl stačit, ne? Ne místnímu obyvatelsvu, takže asi dost často působím jako nevychovanej fracek. Ale aspoň se u toho hezky usmívám. Taky jsem zvýšila četnost používání slovíček jako lovely, amazing a nice. Výborně se hodí jako vycpávka do jakékoli věty, to je jedno jak neupřimně to budete říkat. "Excuse me" se vyslovuje zásadně stejným tónem jako "Fuck off". Britský gentleman se tu vyskytuje stejně často jako jednorožec.
Tenhle názor sdílí věšina lidi, kterých jsem se ptala. Takže buď narážíme na blbce a nebo na tom něco pravdy bude.
2. Oslovení, catcalling a jiné projevy
Darling, love, dear... a je jedno, jestli je to řidič autobusu nebo prodavač z obchůdku na rohu, jestli se vidíme poprvé nebo si u vás pravidelně kupuju colu. Mně prostě nepřijde normální takhle oslovovat neznámou holku. Pokud k tomu přičtu pískání, troubení aut a občas všeříkající pohledy, tak si tu přijdu trochu jak lovná zvěř. Toliko k výše zmiňovanému gentlemanovi.
3. Jezdíme vlevo
S dopravou mám problém i v ČR. Dílem díky tomu, že venku neustále poslouhám hudbu, takže mi chybí jeden smysl a já se pak občas nestačím divit. Tady to ale nabralo úplně nový rozměr. Rozhlížím se na špatnou stranu, čekám na špatné zastávce, přechody pro chodce a semafory jsou pro mě naprostě nelogicky umístěny. Což je docela problém, když každý den musíte pro děcka do školy dojet busem. Ale už se lepším.
4. Absence vaření
Upřimně? English breakfast v hotelech, kde jsme přespávali s Pavlem, byl asi vrchol anglické kuchyně, kterou jsem měla možnost ochutnat. Když odečtu ten ten chleba smaženej ve friťáku, protože to bylo dost peklo :D Brambůrky se tu považují za normální jídlo a vhodnou součást oběda či svačiny, k večeři si můžete vybrat z rozsáhlé škály mražených potravin a polotovarů. S klasickýma přílohama se alespoň v mé rodině nikdo nedělá. A pokud se nikomu nechce ani rozmražovat a úroveň lenosti dosáhla vrcholu, tak se prostě něco objedná z restaurace a oni to do hodiny dovezou.
Ve stručnosti a pro maminku
Asi po měsíci trávím víkend doma, takže rychle do toho. Článek speciálně věnován pro maminku, protože mi už napsala nespočet emailů o tom, že bych měla něco přidat. Nespočet hlavně proto, že veškerý text píše do Předmětu, který je zřejmě limitovaný počtem znaků. Takže pouštím Blue Effect a jdu něco tvořit.
Na jak dlouho tu jsem?
Přiletěla jsem 4.7. a původní plán bylo zůstat půl roku. Termín odjezdu ale koliduje s Vánocemi, takže budu asi o měsíc či dva prodlužovat.
Neplánuju tu zůstat navždy, ač to zřejmě dost lidí včetně mé host rodiny očekává. Já jsem jejich čtvrtá česká au-pair a všechny přede mnou si tu našli kluka a do rodných luhů a hájů už se nevrátily ¯\_(ツ)_/¯
Kde přesně vlastně jsem?
Takové miniaturní městečko Greenhithe. Pod tím si nepředstavujte Bousov nebo Ježkovice, spíš něco ve stylu satelitního městečka, přestože jeho původ je datován někdy od doby Římanů v Británii. Leží přímo na břehu Temže, takže dřív se tu všichni živili rybolovem. Teď tu podle mě moc pracovních příležitostí není, pokud nechcete pracovat v ASDě (místní řetězec supermarketů), takže všichni asi všichni jezdí do Londýna, který je zhruba 40 minut vlakem. Já se tam snažím trávit každý víkend.
Udržuju dvě děcka naživu.
Mám na starostí 10letou holčičku Lulu a jejího 7letého bratra Gordona. Mou hlavní starostí je vyzvedávat je ze školy, trávit s nimi odpoledne někde venku, uvařit jim večeři a dostat je do postele. K tomu nějaký lehčí úklid, v sobotu praní, v pondělí žehlení. Musím zaklepat na dřevo, mám opravdu štěstí na rodinu. Nikdy po mně nechtěli víc, než co požadovali ve zvacím dopise. Dodržujeme 30h/týdně, v sobotu dostávám kapesné, pátky a neděle mám vždy volné plus nějakou tu sobotu k tomu.
Jak jsem na tom s angličtinou?
Bez uzardění řeknu, že dobře. Samozřejmě jsou chvíle, kdy nerozumím, ale většinou to bývá kvůli přízvuku, ne kvůli nějaké zásadní neznalosti jazyka. Jsem obklopena naprosto heterogenní společností, kde každý mluví trocu jinak, na což samozřejmě z Čech nejsem zvyklá. My si neumíme poradit ani se slovenštinou.
Spoléhat na zásadní zlepšení angličtiny jenom díky hlídání dětí se ukázalo jako naivní představa. I po rozmluvení se totiž zacyklíte mezi větami jako "Umyj si ruce.", "Proč si Lulu kopl do břicha?" a "Jak bylo dnes ve škole?". Jazykovka se ukázala z hlediska zlepšení jako totální fail, protože kvůli absenci C1 lekcí navštěvuju jednou týdně B2 a jednou týdně B1. Na druhou stranu jsem obklopena zajímavými lidmi, takže se snažím komunikovat co to jde. Takže třeba vím, jaký je rozdíl mezi svatebními obřady v hinduismu a sikhismu, protože mi o tom vyprávěla jedna pandžábi maminka.
Jak se mi tu líbí?
Moc. Ale hlavně kvůli tomu, že tu nemám žádné starosti. Mám kde spát a co jíst, základy Masowovy pyramidy splněny, takže já se starám jen o to, jakou památku tenhle týden navštívit, kterou knížku si přečíst a jestli si v Lush zase koupit Yuzu&Cocoa balistiku a nebo šáhnout po něčem novém.
Takhle se samozřejmě nedá žít dlouhodobě, ale já si to těch pár měsíců budu užívat.
Na jak dlouho tu jsem?
Přiletěla jsem 4.7. a původní plán bylo zůstat půl roku. Termín odjezdu ale koliduje s Vánocemi, takže budu asi o měsíc či dva prodlužovat.
Neplánuju tu zůstat navždy, ač to zřejmě dost lidí včetně mé host rodiny očekává. Já jsem jejich čtvrtá česká au-pair a všechny přede mnou si tu našli kluka a do rodných luhů a hájů už se nevrátily ¯\_(ツ)_/¯
Kde přesně vlastně jsem?
Takové miniaturní městečko Greenhithe. Pod tím si nepředstavujte Bousov nebo Ježkovice, spíš něco ve stylu satelitního městečka, přestože jeho původ je datován někdy od doby Římanů v Británii. Leží přímo na břehu Temže, takže dřív se tu všichni živili rybolovem. Teď tu podle mě moc pracovních příležitostí není, pokud nechcete pracovat v ASDě (místní řetězec supermarketů), takže všichni asi všichni jezdí do Londýna, který je zhruba 40 minut vlakem. Já se tam snažím trávit každý víkend.
Co tu dělám?
Udržuju dvě děcka naživu.
Mám na starostí 10letou holčičku Lulu a jejího 7letého bratra Gordona. Mou hlavní starostí je vyzvedávat je ze školy, trávit s nimi odpoledne někde venku, uvařit jim večeři a dostat je do postele. K tomu nějaký lehčí úklid, v sobotu praní, v pondělí žehlení. Musím zaklepat na dřevo, mám opravdu štěstí na rodinu. Nikdy po mně nechtěli víc, než co požadovali ve zvacím dopise. Dodržujeme 30h/týdně, v sobotu dostávám kapesné, pátky a neděle mám vždy volné plus nějakou tu sobotu k tomu.
Jak jsem na tom s angličtinou?
Bez uzardění řeknu, že dobře. Samozřejmě jsou chvíle, kdy nerozumím, ale většinou to bývá kvůli přízvuku, ne kvůli nějaké zásadní neznalosti jazyka. Jsem obklopena naprosto heterogenní společností, kde každý mluví trocu jinak, na což samozřejmě z Čech nejsem zvyklá. My si neumíme poradit ani se slovenštinou.
Spoléhat na zásadní zlepšení angličtiny jenom díky hlídání dětí se ukázalo jako naivní představa. I po rozmluvení se totiž zacyklíte mezi větami jako "Umyj si ruce.", "Proč si Lulu kopl do břicha?" a "Jak bylo dnes ve škole?". Jazykovka se ukázala z hlediska zlepšení jako totální fail, protože kvůli absenci C1 lekcí navštěvuju jednou týdně B2 a jednou týdně B1. Na druhou stranu jsem obklopena zajímavými lidmi, takže se snažím komunikovat co to jde. Takže třeba vím, jaký je rozdíl mezi svatebními obřady v hinduismu a sikhismu, protože mi o tom vyprávěla jedna pandžábi maminka.
Jak se mi tu líbí?
Moc. Ale hlavně kvůli tomu, že tu nemám žádné starosti. Mám kde spát a co jíst, základy Masowovy pyramidy splněny, takže já se starám jen o to, jakou památku tenhle týden navštívit, kterou knížku si přečíst a jestli si v Lush zase koupit Yuzu&Cocoa balistiku a nebo šáhnout po něčem novém.
Takhle se samozřejmě nedá žít dlouhodobě, ale já si to těch pár měsíců budu užívat.
pátek 7. srpna 2015
Reklamy
Miluju reklamy. Ty vtipné samozřejmě. Vlastně i ty, co se snaží vypadat jako mini dokumentární film nebo artové dílo hodné souseda, co bydlí v patře pod vámi. Tento rok jsem neměla možnost zúčastnit se Noci reklamožroutů, ale UK mi to vynahrazuje co se dá. Tři moje nejoblíbenější reklamy:
3. Nejdřív jsem si broukala jenom tu melodii. Pak jsem se si uvědomila, kudy to auto projíždí. A tehdy mé vlastenecké srdce roztálo.
2. Jsem už pár let vegetarián. Pokud o tom ještě nevíte, tak být vegetariánem v UK je hrozně jednoduchý. Snad skoro všechny balené potraviny jsou viditelně označené, takže šance přehmatu, který se mi v ČR několikrát povedl, je minimální. A mám možnost výběru! Ne, jestli chci sojové kostky, granulát nebo nudličky, ale jestli chci burger, párky, kuličky, fake maso kuřecí nebo vepřové, falafel... Jsem tu šťastná :D Ke 100% euforii už mi chybí jenom tahle želva.
1. Nebudu lhát, moje pole dance kariéra skončila stejně rychle jako vznikl nápad se jí věnovat. Kurz jsem následně vyměnila za lekce street dance, kam jsem chodila s jedním čtyřicetiletým pánem, který měl hrozně hustý knír a občas batikované tičko. Je mi doopravdy líto, že jsem nikdy nesebrala odvahu se ho zeptat, jestli prohrál nějakou sázku a nebo jestli se rozhodl být nejlepším tanečníkem disco. Ale nezahořkla jsem a jelikož jsem estét, tak se vyžívám nejen ve sledování moderní gymnastiky (jednou za 4 roky při příležitosti OH), ale i tohoto sportu.
Jinak se mi zdá, že jsou tu reklamy častěji a v delším bloku. Oproti ČR se tu mnohem častěji objevují reklamy na eshopy a přáníčka k narozeninám (?). Naopak méně často tu zaznamenávám upoutavky na slevové akce v supermarketech. Asi místní důchodci preferují newslettery zasílané na mail.
Víkend trávím v Londýně, článek o cestě je rozpracovaný. Což znamená, že jsem se na něj zas tak úplně nevykašlala.
Mami, nic mi nechybí, mám dost jídla a s kapesným vystačím :))
Speciální edit pro Ivuláče Tralaláče! :D Měly bychom jet dříve, než nám ten Stonehenge vylepší.
3. Nejdřív jsem si broukala jenom tu melodii. Pak jsem se si uvědomila, kudy to auto projíždí. A tehdy mé vlastenecké srdce roztálo.
2. Jsem už pár let vegetarián. Pokud o tom ještě nevíte, tak být vegetariánem v UK je hrozně jednoduchý. Snad skoro všechny balené potraviny jsou viditelně označené, takže šance přehmatu, který se mi v ČR několikrát povedl, je minimální. A mám možnost výběru! Ne, jestli chci sojové kostky, granulát nebo nudličky, ale jestli chci burger, párky, kuličky, fake maso kuřecí nebo vepřové, falafel... Jsem tu šťastná :D Ke 100% euforii už mi chybí jenom tahle želva.
1. Nebudu lhát, moje pole dance kariéra skončila stejně rychle jako vznikl nápad se jí věnovat. Kurz jsem následně vyměnila za lekce street dance, kam jsem chodila s jedním čtyřicetiletým pánem, který měl hrozně hustý knír a občas batikované tičko. Je mi doopravdy líto, že jsem nikdy nesebrala odvahu se ho zeptat, jestli prohrál nějakou sázku a nebo jestli se rozhodl být nejlepším tanečníkem disco. Ale nezahořkla jsem a jelikož jsem estét, tak se vyžívám nejen ve sledování moderní gymnastiky (jednou za 4 roky při příležitosti OH), ale i tohoto sportu.
Jinak se mi zdá, že jsou tu reklamy častěji a v delším bloku. Oproti ČR se tu mnohem častěji objevují reklamy na eshopy a přáníčka k narozeninám (?). Naopak méně často tu zaznamenávám upoutavky na slevové akce v supermarketech. Asi místní důchodci preferují newslettery zasílané na mail.
Víkend trávím v Londýně, článek o cestě je rozpracovaný. Což znamená, že jsem se na něj zas tak úplně nevykašlala.
Mami, nic mi nechybí, mám dost jídla a s kapesným vystačím :))
Speciální edit pro Ivuláče Tralaláče! :D Měly bychom jet dříve, než nám ten Stonehenge vylepší.
neděle 2. srpna 2015
Proč tu vlastně jsem
Vyvedu vás z omylu, můj první článek nebude pojednávat o existencionalismu, ale o tom, proč jsem si sbalila Pavlův kufr a odjela do Velké Británie. A taky všichni poděkujte Rolnička, které snad zpříjemním to pondělní ráno v práci (hwaiting!), protože díky její veřejné pobídce konečně něco sepíšu.
Předpokládám, že tenhle blog budou navštěvovat lidi, kteří mě znají, ale přesto připomenu pár základních fakt:
V blízké budoucnosti se můžete těšit na hororový článek o cestě a na seznam deseti věcí, na které si tu nemohu zvyknout. A když teda jó vystoupím ze své komfortní zóny, tak budou i nějaké fotoreporty. Stay tuned :)
Článek bude nakonec jenom jeden, protože už je pozdě a já jsem právě deset minut hledala rozdíl mezi slovy komfortní, konformní a všech jejich možných kombinací.
Předpokládám, že tenhle blog budou navštěvovat lidi, kteří mě znají, ale přesto připomenu pár základních fakt:
- vzhledem k svojí nerozhodnosti a naivitě jsem předčasně ukončila jedno studium na vysoké škole, následně druhé a teď se peru se třetím, které mi konečně dává smysl a baví mě (pokud není zkouškové, mid-term testy a vlastně hodina do jakéhokoli deadlinu)
- problémem je, že tím oborem je Lektorství angličtiny, která mi třeba na základce docela šla (vyhrála jsem keramický hrníček v okresním kole nějaké jazykové soutěže), na střední jsem se už pohybovala mezi dvojkama a trojkama (přesto na dril a přízvuk Mariny Pavlové nedám dopustit), oborové přijímačky na Muni jsem měla na percentil 93, ale v anglicky mluvící zemi jsem nebyla nikdy déle než na pár dní se školními výlety
- ti bystřejší z vás z toho už jistě vyvodili, že mi dělá problémy mluvený projev
- při obhajobě bakalářky se překvapivě mluvený projev vyžaduje
V blízké budoucnosti se můžete těšit na hororový článek o cestě a na seznam deseti věcí, na které si tu nemohu zvyknout. A když teda jó vystoupím ze své komfortní zóny, tak budou i nějaké fotoreporty. Stay tuned :)
Článek bude nakonec jenom jeden, protože už je pozdě a já jsem právě deset minut hledala rozdíl mezi slovy komfortní, konformní a všech jejich možných kombinací.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)