Reklamy

Miluju reklamy. Ty vtipné samozřejmě. Vlastně i ty, co se snaží vypadat jako mini dokumentární film nebo artové dílo hodné souseda, co bydlí v patře pod vámi. Tento rok jsem neměla možnost zúčastnit se Noci reklamožroutů, ale UK mi to vynahrazuje co se dá. Tři moje nejoblíbenější reklamy:

3. Nejdřív jsem si broukala jenom tu melodii. Pak jsem se si uvědomila, kudy to auto projíždí. A tehdy mé vlastenecké srdce roztálo.

2. Jsem už pár let vegetarián. Pokud o tom ještě nevíte, tak být vegetariánem v UK je hrozně jednoduchý. Snad skoro všechny balené potraviny jsou viditelně označené, takže šance přehmatu, který se mi v ČR několikrát povedl, je minimální. A mám možnost výběru! Ne, jestli chci sojové kostky, granulát nebo nudličky, ale jestli chci burger, párky, kuličky, fake maso kuřecí nebo vepřové, falafel... Jsem tu šťastná :D Ke 100% euforii už mi chybí jenom tahle želva.

1. Nebudu lhát, moje pole dance kariéra skončila stejně rychle jako vznikl nápad se jí věnovat. Kurz jsem následně vyměnila za lekce street dance, kam jsem chodila s jedním čtyřicetiletým pánem, který měl hrozně hustý knír a občas batikované tičko. Je mi doopravdy líto, že jsem nikdy nesebrala odvahu se ho zeptat, jestli prohrál nějakou sázku a nebo jestli se rozhodl být nejlepším tanečníkem disco. Ale nezahořkla jsem a jelikož jsem estét, tak se vyžívám nejen ve sledování moderní gymnastiky (jednou za 4 roky při příležitosti OH), ale i tohoto sportu.

Jinak se mi zdá, že jsou tu reklamy častěji a v delším bloku. Oproti ČR se tu mnohem častěji objevují reklamy na eshopy a přáníčka k narozeninám (?). Naopak méně často tu zaznamenávám upoutavky na slevové akce v supermarketech. Asi místní důchodci preferují newslettery zasílané na mail.

Víkend trávím v Londýně, článek o cestě je rozpracovaný. Což znamená, že jsem se na něj zas tak úplně nevykašlala.

Mami, nic mi nechybí, mám dost jídla a s kapesným vystačím :))

Speciální edit pro Ivuláče Tralaláče! :D Měly bychom jet dříve, než nám ten Stonehenge vylepší.

Proč tu vlastně jsem

Vyvedu vás z omylu, můj první článek nebude pojednávat o existencionalismu, ale o tom, proč jsem si sbalila Pavlův kufr a odjela do Velké Británie. A taky všichni poděkujte Rolnička, které snad zpříjemním to pondělní ráno v práci (hwaiting!), protože díky její veřejné pobídce konečně něco sepíšu.

Předpokládám, že tenhle blog budou navštěvovat lidi, kteří mě znají, ale přesto připomenu pár základních fakt:

• vzhledem k svojí nerozhodnosti a naivitě jsem předčasně ukončila jedno studium na vysoké škole, následně druhé a teď se peru se třetím, které mi konečně dává smysl a baví mě (pokud není zkouškové, mid-term testy a vlastně hodina do jakéhokoli deadlinu)
• problémem je, že tím oborem je Lektorství angličtiny, která mi třeba na základce docela šla (vyhrála jsem keramický hrníček v okresním kole nějaké jazykové soutěže), na střední jsem se už pohybovala mezi dvojkama a trojkama (přesto na dril a přízvuk Mariny Pavlové nedám dopustit), oborové přijímačky na Muni jsem měla na percentil 93, ale v anglicky mluvící zemi jsem nebyla nikdy déle než na pár dní se školními výlety
• ti bystřejší z vás z toho už jistě vyvodili, že mi dělá problémy mluvený projev
• při obhajobě bakalářky se překvapivě mluvený projev vyžaduje

Long story short, au-pair se mi zdála jako nejschůdnější cesta. Jistotu střechy nad hlavou a přísunu jídla vyvažuje neustálá přítomnost dětí. Moje slovní zásoba se rozrůstá o slova jako struhadlo, ledová tříšť a pindík. Čas běží jako o život.

V blízké budoucnosti se můžete těšit na hororový článek o cestě a na seznam deseti věcí, na které si tu nemohu zvyknout. A když teda jó vystoupím ze své komfortní zóny, tak budou i nějaké fotoreporty. Stay tuned :)

Článek bude nakonec jenom jeden, protože už je pozdě a já jsem právě deset minut hledala rozdíl mezi slovy komfortní, konformní a všech jejich možných kombinací.