Proč tu vlastně jsem

Vyvedu vás z omylu, můj první článek nebude pojednávat o existencionalismu, ale o tom, proč jsem si sbalila Pavlův kufr a odjela do Velké Británie. A taky všichni poděkujte Rolnička, které snad zpříjemním to pondělní ráno v práci (hwaiting!), protože díky její veřejné pobídce konečně něco sepíšu.

Předpokládám, že tenhle blog budou navštěvovat lidi, kteří mě znají, ale přesto připomenu pár základních fakt:

• vzhledem k svojí nerozhodnosti a naivitě jsem předčasně ukončila jedno studium na vysoké škole, následně druhé a teď se peru se třetím, které mi konečně dává smysl a baví mě (pokud není zkouškové, mid-term testy a vlastně hodina do jakéhokoli deadlinu)
• problémem je, že tím oborem je Lektorství angličtiny, která mi třeba na základce docela šla (vyhrála jsem keramický hrníček v okresním kole nějaké jazykové soutěže), na střední jsem se už pohybovala mezi dvojkama a trojkama (přesto na dril a přízvuk Mariny Pavlové nedám dopustit), oborové přijímačky na Muni jsem měla na percentil 93, ale v anglicky mluvící zemi jsem nebyla nikdy déle než na pár dní se školními výlety
• ti bystřejší z vás z toho už jistě vyvodili, že mi dělá problémy mluvený projev
• při obhajobě bakalářky se překvapivě mluvený projev vyžaduje

Long story short, au-pair se mi zdála jako nejschůdnější cesta. Jistotu střechy nad hlavou a přísunu jídla vyvažuje neustálá přítomnost dětí. Moje slovní zásoba se rozrůstá o slova jako struhadlo, ledová tříšť a pindík. Čas běží jako o život.

V blízké budoucnosti se můžete těšit na hororový článek o cestě a na seznam deseti věcí, na které si tu nemohu zvyknout. A když teda jó vystoupím ze své komfortní zóny, tak budou i nějaké fotoreporty. Stay tuned :)

Článek bude nakonec jenom jeden, protože už je pozdě a já jsem právě deset minut hledala rozdíl mezi slovy komfortní, konformní a všech jejich možných kombinací.